Dadajax’s weblog

Už delší dobu jsem řešil při běhání problém s klíči. Kam je schovat aby nepřekážely? V kapse by cinkaly a hrozilo by jejich vypadnutí. Na krku by hodně poskakovaly a také by vydávaly zvuky. Proto jsem běhal vždycky s klíči v ruce, což není zrovna nejpohodlnější. Začalo mě to štvát hlavně od té doby, co nosím při běhání sebou i mobil. Měl jsem tedy při běhání obě ruce plné, což mě dost zneklidňovalo.

Dneska, když jsem si obouval boty a vypravoval se ven, mě něco napadlo. Co takhle strčit klíče mezi tkaničky a jazyk u boty? Hned jsem to vyzkoušel a musím říct, že se mi to osvědčilo. Uběhl jsem takto něco přes 5km a nikde mě to netlačilo, ani mi to nijak nebránilo v běhu. Klíče byly přivázány tkaničkou a byly tam napevno, takže se vůbec nehýbaly ani nevydávaly žádné zvuky.

Měl jsem trochu strach abych je neztratil, tak jsem je občas letmým pohledem kontroloval. Myslím si ale, že možnost ztráty klíčů je minimální. Pro jistotu jsem navíc použil na tkaničce ještě jeden uzel navíc.

Pro představu jak takové řešení vypadá přikládám fotku z dnešního běhu.

Klíče na botě

A otázka pro běžce: kam dáváte při běhání své věci? (klíče, telefon, přehrávač…)

V posledních několika letech žiji s velmi rychlým připojením k internetu. Jak v bývalém domově u rodičů, tak i v mém novém bytě. Rychlý internet mám i v práci. Vzhledem k pobytu ve větších městech mám i relativně rychlý a stabilní internet i v mobilu. Naučil jsem se tedy s internetem žít a začal jsem jej brát jako samozřejmost.

Už ani na email nepoužívám žádného offline klienta. Téměř vše používám online. Nemá pro mě cenu mít vše v počítači, protože připojení k internetu je tak rychlé, že nalezení a stažení dat z internetu je otázkou několika málo minut.

Včera jsem ale jel za kamarádem na chatu, která je obklopena lesy. Najednou jsem se ocitl bez signálu a neměl jsem k dispozici ani mobilní internet. Kamarád nemá moc možností jak se z toho místa připojit k internetu. Používá tuším něco od O2 (mám pocit, že CDMA). Rychlost a stabilita je přímo hrozná.

Najednou jsem si uvědomil, že rychlý internet není ani v dnešní době samozřejmost. Ne každý si může vklidu procházet videa na youtube, rychle vyhledávat informace a nebo pracovat s různými webovými aplikacemi. To co je u mě doma otázkou vteřin, může pro někoho znamenat minuty čekání na zobrazení stránky.

Je to zvláštní, ale nějak mě nenapadlo, že v dnešní době může mít ještě někdo takové problémy. Žil jsem v domnění, že rychlý internet je dnes samozřejmostí. Jednodenní pobyt na této offline chatě mi však otevřel oči.

Dnes jsem se rozhodl asi po půl roce začít s běháním. Fyzicky bych na tom měl být hůře, než když jsem loni na konci léta s běháním skončil. Ve skutečnosti to bylo ale jinak a já uběhl delší trasu, za kratší dobu a bez jakékoliv přestávky, nebo zpomalování (pokud nepočítám čekání na zelenou na přechodu). Jak je to možné?

Když jsem vyběhl ven, dal jsem si cíl, který jsem se zavázal dodržet za jakýchkoliv podmínek. Ten cíl zněl: „celou cestu poběžím, nebudu zpomalovat, ani zastavovat“. I když jsem měl vzhledem k mému fyzickému stavu (navíc asi týden po nemoci) trochu pochyby o splnění toho cíle, zavázal jsem se k jeho stoprocentnímu splnění.

Ze začátku to bylo v pohodě, ale po prvním asi kilometru to začalo. Špatně se dýchalo a nohy začínaly více a více bolet. Jindy bych v tomto případě zpomalil a na chvíli přešel do chůze. Tentokrát to nešlo. Měl jsem před sebou cíl a ten jsem si neustále opakoval. Čím více jsem si svůj cíl opakoval, tím více jsem měl síly pokračovat v běhu. Pak se něco změnilo. Bolest svalů sice stoupala, ale už to přestal být problém. Už mě to nemohlo zastavit. Uvěřil jsem svému cíli a pokračoval jsem dále.

A proč to vlastně píšu? V praxi jsem se přesvědčil jak důležité je stanovit si cíl a motivovat se k jeho splnění. Teprve potom ze sebe dostaneme ty nejlepší výsledky. Teprve potom si sáhneme za hranice našich možností. A pokud to lze aplikovat na běh, lze to využít i ve všech oblastech života. Zkuste to taky, stojí to za to!

Miluji focení a mám rád metadata…aneb data která popisují jiná data. To znamená, že třeba u fotek chci mít vyplněny všechny doplňující informace. EXIF data (nastavení foťáku při pořízení snímku) vyplňuje foťák. Dále používám tagování fotek dle obsahu. Rád označuji klíčovými slovy osoby, které se na fotkách nacházejí (samozřejmě jen ty osoby, které jsou mi  blízké). To bohužel musím stále dělat automaticky (i když mám pocit, že třeba Picasa už umí rozeznávat obličeje a fotky automaticky tagovat). Poslední údaj, který bych u fotek rád měl k dispozici je údaj o místu, kde byla fotka pořízena. Nemyslím jen popis místa, jako třeba „Praha“, ale přesné souřadnice místa. Bohužel se mi nikdy nechtělo ke každé jednotlivé fotce tyto údaje vyplňovat. Je to docela zdlouhavý proces. Proto jsem tyto údaje vkládal jen do fotek určených pro prezentaci na Flickru.

Proto jsem přemýšlel, jak přiřazovat k fotkám pozici bez námahy. Jedna možnost byla pořídit si nějaký speciální přístroj (GPS logger), který by po zapnutí zaznamenával informace o trase do souboru. Jenže to nemělo takovou prioritu, abych kvůli tomu zbytečně utrácel. Včera jsem si uvědomil, že firemní Nokia E52 má GPS modul a díky systému S60 by měly existovat nějaké aplikace, které by dokázaly GPS loggery nahradit. Chvíli jsem hledal a z těch free variant mě nejvíce zaujala aplikace Pygpslog. Jediný problém je ten, že je napsaná v Pythonu. To znamená, že do telefonu musíte nainstalovat Python (a nějaké další knihovny) a navíc instalační soubory podepsat (díky stupidnímu přístupu Nokie, kdy kvůli bezpečnosti nejdou instalovat aplikace bez podpisu).

Postup pro instalaci naleznete zde. Není to nic obtížného, jen je to díky podepisování instalačních souborů docela zdlouhavé. Stáhněte tedy všechny potřebné soubory, nechte je podepsat třeba na této stránce a poté vše nainstalujte.

Po spuštění aplikace na vás vyskočí okno s nastavením. Moc možností tam není, ale osobně mi nic nechybí. Ovládání je potom velmi jednoduché. Když zvolíte položku Start, začne se ukládat informace o vaší poloze do vybraného souboru. Doporučuji zvolit formát GPX. Jedná se totiž o rozšířený formát, který využívá mnoho jiných aplikací. Můžete si tak prohlídnout vaší trasu třeba v aplikaci Google Earth.

Když už máte vygenerovaný GPX soubor obsahující informace o vašem výletu, není už obtížné hromadně přiřadit informace o poloze k fotkám z daného výletu. K synchronizaci se používá čas kdy byly jednotlivé fotky vyfoceny. Proto je lepší předem zjistit, jestli se časy ve foťáku a telefonu (nebo GPS loggeru) shodují. Při přiřazování údajů o poloze si totiž program zjistí, na kterém místě jste se v daný čas nacházeli. To zjistí právě z toho GPX souboru. Hromadné přiřazování informací o poloze z GPX souboru dokáže třeba Zoner Photo Studio (mám verzi 10, nevím jestli to umí i starší verze).

Pokud tedy fotíte a máte nějaký S60 telefon s GPS modulem, doporučuji aplikaci Pygpslog vyzkoušet. Je to zdarma a určitě se to bude někdy v budoucnu hodit. Třeba prohlížení vašich fotek na mapě světa…to je docela příjemná možnost. Co vy na to?

Rok 2009 se velmi rychle schyluje ke konci a mě čeká opět malá retrospektiva, aneb článek shrnující události tohoto roku. Tuto tradici jsem začal loni tímto článkem a hodlám v ni pokračovat i nadále. Opět musím upozornit, že článek je psán spíše pro mé potřeby. Pokud vás ale zajímá co mi tento rok přinesl, klidně pokračujte ve čtení. Pojďme tedy na to

Continue reading

Letos jsem se přestěhoval do Prahy a se změnou bydliště se mi vyskytl problém – najít si novou zubařku. Dlouho jsem to odkládal, nicméně problémy se zuby mě donutily proces hledání trochu urychlit a začít se porozhlížet po internetu na to,  jaké mám vlastně možnosti. Bohužel mě zklamal nedostatek informací na internetu. Čekal jsem, že se hodně lidí podělí se svými zkušenostmi se zubaři. Opak je bohužel pravdou. Proto jsem vybíral jen ty ordinace, které se mi zdály dle informací na jejich webových stránkách nejkvalitnější. Jak už je patrné z nadpisu, vybral jsem si zubní centrum Dentissimo. Pokud budete ve stejné situaci jako já nedávno a budete hledat zubaře v Praze, snad vám mé zkušenosti s touto ordinací pomůžou.

Měl bych asi začít informací o cenách. Dentissimo totiž nemá smlouvu se zdravotními pojišťovnami a proto si musíte veškerou péči hradit sami. To zmiňují na jejich webu a ještě vám to připomenou při prvním objednání. Ze začátku jsem kvůli tomu dost váhal. Nevěděl jsem totiž, jestli za ty peníze dostanu opravdu kvalitní péči. Nakonec jsem to tedy riskl s tím, že pokud nebudu po první návštěvě spokojen, půjdu potom jinam. Naštěstí to nebylo potřeba

Při první návštěvě není třeba sebou brát žádnou dokumentaci od předchozího zubaře. Udělají vám kompletní vstupní prohlídku a potom se s vámi domluví na dalších krocích. Součástí vstupní prohlídky je také rentgen, takže neuniknou ani ty nejskrytější kazy

V Dentissimu jsou dvě ordinace a pracuje tam tedy několik specialistů. Mě ošetřuje paní doktorka Růžena Votřelová, takže všechny mé zkušenosti vycházejí z její práce. Jak jsou na tom ostatní zubaři už bohužel neřeknu.

Při první návštěvě mě překvapil věk paní doktorky, byla totiž už od pohledu mladá, což v porovnání s mými předchozími zubařkami (něco kolem padesátky) bylo docela překvapení. Zároveň jsem ale trochu pochyboval o jejích zkušenostech a praxi. Tyto pochyby ovšem opadly už během vstupní prohlídky a při dalších návštěvách jsem se ujistil, že odvádí vynikající práci a není se čeho bát. Proti ní mi přijde má předchozí zubařka jako totální amatér. Je hodně uklidňující když vidíte, že ví co dělá a že si dává na výsledku záležet. Svou práci dělá pečlivě a je to znát. Potěšilo mě, že dotazy zodpovídá nejen ochotně, ale taky to umí vysvětlit tak, že to pochopí i člověk, který o zubech vůbec nic neví A abych nezapomněl…ošetření je bezbolestné. Injekci dostanete automaticky a zákrok pak vůbec necítíte. Takže žádné mučení se zde nekoná a není tedy třeba mít před návštěvou obavy

Stojí to za to?

Za sebe musím říct, že absolutně ano. Jsem rád, že jsem se nenechal odradit vyššími poplatky, protože za tak kvalitní péči to opravdu není moc. Když si spočtete náklady za materiál potřebný k opravě zubu, moc peněz už nezbude. Proto si myslím, že ty ceny opravdu nejsou přehnané a pokud hledáte profesionální zubní péči, můžu s radostí Dentissimo doporučit. Zuby máme jen jedny (teda dvoje, ale ty první nepočítám ) a podle mého názoru se na zdraví opravu nevyplatí šetřit.

Upozornění: tento článek nepřináší žádnou užitečnou informaci. Hrabal jsem se ve své fotogalerii a napadlo mě, že by nebylo špatné sepsat si článek o tom, jak se vyvíjelo mé pracovní prostředí v průběhu času. Podobný článek jsem již kdysi psal, nyní se ale pokusím to vzít od začátku až po dnešek

Continue reading

Vyrůstal jsem v rodině, kde běžela televize skoro pořád a skoro v každém pokoji. Myslím si, že jsme nebyli ojedinělý případ a takových rodin je určitě hodně. Kdysi mi to nijak nevadilo, ale od doby, kdy jsem doma taky pracoval a ne jenom se flákal, mi začala stále hrající televize vadit. V naprosté většině případů tam totiž jsou jenom kraviny. A co hůř, ty kraviny dokáži velmi dobře odvést pozornost. Člověk se pak přistihne že čumí na díl seriálu, o kterém neví ani jak se jmenuje. Televize taky docela ničí vztahy. Určitě znáte takové ty rodinné setkání, kdy se rodina sejde a společně „čumí“ na televizi. No abych to zkrátil, televize mě proste štvala.

Když jsem se přestěhoval do Prahy, byl jsem moc rád, že v bytě žádná televize není. Ze začátku to byl docela nezvyk. Díky pravidelným pořadům jsem se totiž naučil za ty roky orientovat v čase…kolik hodin je a taky jestli není náhodou víkend Brzo jsem si ale na ten klid zvykl a teď bych už neměnil. Život bez televize je pro mě mnohem lepší. Ještě se mi nestalo abych si řekl, že mi chybí.

Jaké jsou tedy výhody? Když nemám televizi, tak se dívám pouze na filmy a seriály, které mě zajímají v čas, který mi vyhovuje. Nemám rád, když mi někdo diktuje, kdy se na co dívat. Když už nemám do čeho píchnout, nebo si chci odpočinout, tak nemám nutkání tupě čumět do té bedny. Místo toho dělám něco zajímavějšího a přínosnějšího, jako třeba čtení, přemýšlení, nebo běhání.

Taky jsem si všiml, že mám mnohem čistější hlavu. Už mi nikdo netlačí do hlavy všechny ty bulvární kraviny, špatné zprávy a věci, které jsou mi ukradené. Můžu se tak věnovat mnohem důležitějším věcem. Začínám být klidnější a mnohem více soustředěný.

A jak se tedy dostávám k důležitým informacem? Spoléhám na to, že až se stane něco opravdu důležitého (o čem bych měl vědět) tak se o tom dozvím buď na sociálních sítích od přátel, nebo třeba někde v buse

Dokážete si představit život bez televize?

čas

Taky byste rádi cestovali v čase? Já jsem našel způsob jak toho docílit Fakt jsem se nezbláznil a fakt nekecám. Opravdu takový stroj času mám, bohužel ale umí cestovat jen do minulosti. Ale i to není k zahození, viďte A jak jsem k němu vlastně přišel? Jednoduše…jediné co k vyrobení takového stroje času potřebujete je jakýkoliv fotoaparát Ano, mluvím zde o fotkách.

Nejspíš pořád tápete, o čem to ten blázen pořád mluví. Pokusím se to tedy vysvětlit. Za svých 21 let jsem prožil už spoustu zážitků, ale čím více jich je, tím více je v nich zmatek. Nejde je všechny udržet v paměti a vzpomínání na některé (zvlášť ty hodně staré) vzpomínky je docela obtížné. Postupem času jsem ale zjistil, že můj mozek na tyto zážitky nezapomíná, jen je někdy obtížné si je vybavit. Když si ale prohlížím starší fotky, tak mám pocit, jako bych se do onoho okamžiku v minulosti vracel. Začínám si vzpomínat na okolnosti, za jakých byla fotka pořízena, na zážitky, které se k tomu období vážou a spoustu dalších věcí. To vše probíhá tak nějak automaticky, ani se nemusím nijak zvlášť snažit. Je to fakt úžasné, když se zamyslíte nad tím, co všechno si náš mozek pamatuje. Je třeba ho jen trošku „nakopnout“ a najednou máte minulost před sebou v takových detailech, že se nestačíte divit A vlastně ani nejde o to, co na fotce je. Mám fotky na kterých je třeba jen vyfocený oheň ve tmě, ale už letmý pohled na fotku mi dokáže přivodit spoustu detailů z doby pořízení fotky. U některých fotek je to sice trošku složitější (třeba když se sejde více podobných fotek z různých období), ale ve výsledku téměř každá fotka dovede nějaké ty vzpomínky přivolat.

A proč by vlastně někdo měl cestovat do minulosti? Já to dělám proto, abych si připomněl všechny ty krásné chvíle, které jsem zažil. Když mám potom špatnou náladu a mám pocit, že se mi v ničem nedaří, udělám si takový výlet do minulosti. Spolu s nějakou příjemnou hudbou je to zaručený lék na špatnou náladu

A co vy? Cestujete taky někdy do minulosti? Nebo máte nějaký lepší stroj času, se kterým to jde i do budoucnosti?

Po měsíci bez práce se už začínám o práci zajímat. Krom toho, že jsem pro to podnikl určité kroky (samostudium, kontaktování zaměstnavatele) jsem taky hodně přemýšlel. Je tomu něco přes rok, co jsem byl na posledním pohovoru, proto si toho ještě hodně pamatuju. Za ten rok jsem se v životě posunul o pořádný kus dále snad ve všech směrech a tedy začínám srovnávat. Když jsem šel minule na pohovor a položil jsem si otázku „mám vůbec co nabídnout?“ neuměl jsem na ni odpovědět. Nebyl jsem si jistý, jestli práci budu zvládat, jestli to na mě nebude moc těžké, jestli vůbec dokážu firmě něčím prospět. Prostě jsem si nevěřil. Když se na to dívám zpětně, divím se, že jsem práci dostal

Než jsem poslal životopis do firmy, která hledá nové zaměstnance, položil jsem si tuto otázku znovu. Tentokrát odpověď byla zcela jiná. Nyní si totiž jsem zcela jistý, že mám co nabídnout a že můžu být firmě prospěšný. Je třeba zahodit všechny předsudky o sebechvále a aroganci, protože o tom to vůbec není. Člověk by si měl být jistý sám sebou. Když si nevěříte vy sami, kdo jiný vám má věřit? Má snad někdo jiný předpokládat že budete dobří, když si o tom nejste jistí ani vy sami?

Největším nepřítelem člověka je v tomto případě nízké sebevědomí a takový ten hlásek v hlavě, který neustále našeptává věci typu „To nezvládneš!“, „Na to nemáš!“, „Na to jsi moc hloupý!“… pokračovat bych mohl téměř donekonečna. Určitě vám někdy na mysl podobné věty lezou. Je třeba se těchto mylných představ zbavit. Snažte se tyto myšlenky přebít rozumem. Když si budete říkat „To nezvládnu!“, vemte si papír a tužku a napište si důvody, proč byste danou věc nezvládli. Udělejte si přehledný seznam a u každého bodu si potom rozepiště, co s tím můžete dělat. Uvedu příklad. Na seznamu budete mít položku „Neumím dobře anglicky“, díky které si myslíte, že nějakou věc nezvládnete. Brání vám snad něco v tom, abyste se přihlásili na nějaký rychlokurz angličtiny? Naprostá většina položek, které uvedete lze vyřešit.

Z mých zkušeností vím, že takový seznam bývá většinou prázdný. Lidi si totiž hážou sami klacky před nohy a snaží se nějak obhájit pro případ, že by to nakonec nevyšlo. Když je pak odmítnou, hned si řeknou „Já jsem to říkal, vždyť na to nemám!“ a jen se v tom utvrzujou. Je to totiž nejjednodušší řešení a oni si pak můžou postěžovat ostatním. Zkuste poslouchat co lidi kolem vás říkají. Většinou uslyšíte samé negativní věty, kterými lidi dávají najevo, že sami sobě vůbec nevěří. Je to pořád samé „Němůžu, nedokážu, je to na mě složité, to nemůžu nikdy zvládnout, na to jsem už starý, ještě jsem na to moc mladý, ono by to nevyšlo…“. Opět můžu pokračovat dál a dál, ale myslím si, že už je to jasné.

Osobně věřím, že není nic, co by člověk nezvládl (samozřejmě že existují limity dané například fyzikálními zákony, takže jedoucí vlak rukou nezastavíte…). Jen je třeba tomu opravdu věřit a podnikonout pro to nějaké kroky. Nestrácejte energii stěžováním si. Využijte tuto energii k tomu, abyste dosáhli svého. Dopracujte se do stavu, kdy si budete jistí sami sebou a ten záludný hlásek v hlavě dokážete snadno umlčet.

Pokud tedy hledáte práci, zkuste si tuto otázku položit. Zkuste se vžít do role zaměstnavatele a zamyslet se nad tím, jestli byste přijali někoho, kdo si není jistý tím, že má co nabídnout, nebo neví, jestli to zvládne.

V poslední době dost často slýchávám o problémech, které mají lidé při vyřizování na úřadech. Vlastně to není jen v poslední době, slýchávám to už odmalička a navíc ze všech stran. Nikdy jsem se nad tím moc nepozastavoval, teprve dneska jsem nad tím začal více přemýšlet. Spousta lidí chodí na úřady s tím, že tam na ně čeká nějaká hloupá, nepříjemná, neochotná úřednice, která jim chce jen škodit. A když už dojdou na ten úřad, tak se jim to samozřejmě potvrdí a tito lidé se s úřednicemi přinejmenším pohádají a odejdou naštvaní. Poznáváte se? Připomíná Vám to některou z Vašich zkušeností?

Pokud ano, s radostí Vám oznamuji, že nic z toho není zapotřebí. Návštěva úřadů nemusí být vůbec nepříjemnou zkušeností. V čem tedy bývá problém? Jak už jsem naznačil, spousta lidí očekává nepříjemnou, neochotnou úřednici. Už díky tomu se můžou ujistit, že taková ta úřednice vážně bude. Člověk, který očekává rozhovor s někým takovým totiž není naladěn na nějaký pozitivní, příjemný rozhovor. Už tím, že očekává někoho nepřátelského se podvědomě naladí také do této nepřátelské nálady.

Další nebezpečná věc je ta, že lidé jdou na úřady s tím, že úřednici jsou placení z jejich daní a proto by jim úřednici měli snad i nohy líbat. Toto přesvědčení má bohužel hodně lidí. Takoví lidé potom jdou na úřad a úředníky o nic nežádají, místo toho jim přikazují. To je obrovský rozdíl, který dokáže změnit úspěšný rozhovor na velmi neúspěšný (navíc často končící hádkou).

Jaká je tedy realita? Spousta úřednic opravdu vypadá nepříjemně a neochotně. Zkuste se ale na to podívat z jiného pohledu. Taková osoba sedí den za dnem někde u přepážky a denně musí obsloužit desítky nepříjemných, arogantních lidí. Z vlastní zkušenosti vím, jak dokáže rozhovor z idiotem zkazit náladu. Teď si představte, že takových idiotů musíte obsloužit několik denně. Asi byste pak nevypadali jako veselá, ochotná osoba, že?

Klíč k úspěchu je velmi jednoduchý. Při návštěvě úřadu se zkuste vžít do role úřednice, se kterou máte mluvit. Uvidíte, že Vám to při rozhovoru pomůže.

Nakonec dodám několik užitečných rad:

• Při příchodu slušně a s úsměvem pozdravte. To je ten nejlepší začátek, který si můžete vybrat. Příjemným a přátelským pozdravem můžete změnit jejich náladu z nepřátelské na přátelskou.
• Nikdy úředníkům nepřikazujte! Vždy zdvořile žádejte.
• Uvědomte si, že jste to Vy, kdo něco chce. Chovejte se podle toho.
• Nehádejte se. Ať už se umíte hádat sebelíp, docílíte toho asi tolik, jako když budete čůrat proti větru
• Nešetřete slovy chvály, pokud Vám vyhoví. Ukažte si, že si toho ceníte a nezapomeňte poděkovat.
• Buďte příjemní.
• Při odchodu popřejte hezký den. Nic Vás to nestojí a uděláte tím radost.

Člověk by řekl, že to jsou samozřejmosti. Bohužel z toho co slýchávám je realita někde jinde. Pokud chcete docílit svého při návštěvě úřadu, doporučuji Vám držet se mých rad. Jakékoliv nepřátelské vystupování jen snižuje šanci na úspěch. Já se těchto rad držím víceméně od malička a vždy se mnou jednají příjemně. Nevzpomínám si, že by na mě byl někdo nepříjemný nebo se mi nesnažil vyhovět. Když zapátrám v paměti k tomu, co mě donutilo se takhle chovat, tak to bylo nejspíš díky mému antitalentu na vyplňování jakýchkoliv formulářů. Často jsem dělal chyby a často jsem se musel ptát na radu. To mě naučilo pokoře a také zásadám, které jsem popsal výše. Tyto rady se navíc dají aplikovat téměř všude – ať už na poště, v obchodě, v bance…prostě kdekoliv.

Budu rád, když se se mnou podělíte v komentářích pod tímto článkem nad Vašemi zkušenosti s úřady.

Už od malička mám velké problémy se spánkem. I když jsem často velmi unavený, tak doba mezi ulehnutím do postele a spánkem trvá neúnosně dlouho. Jen málokdy se podaří usnout rychleji, než během jedné hodiny. Často to bývá bohužel mnohem déle. Pokud jste někdy měli podobný problém, určitě víte, jak nepříjemné to je.

Člověk potřebuje k životu dostatek kvalitního, nepřerušovaného spánku. Pokud tělo není dostatečně odpočaté, podává potom mnohem horší výsledky. Na řadu pak přichází únava, snížena schopnost koncentrace a nižší fyzická i psychická síla. A co hůř, po delší době bez kvalitního spánku si člověk koleduje o zdravotní problémy.

Pořádný spánek je tedy základ. Pokud tedy trpíte nespavostí, pokusím se nabídnout několik rad, které můžou pomoci. Bohužel asi neexistuje žádné ultimátní řešení, které by vás tohoto problému zbavilo trvale. Budete tedy muset experimentovat. Tak tedy začneme…

Continue reading

Tímto článkem bych rád zahájil novou tradici – psaní článků na konci roku, které shrnují události v daném roce. Nepředpokládám, že by to mohlo někoho zajímat, proto tyhle články vznikají spíše pro mou potřebu. V budoucnu si určitě rád připomenu některé střípky z minulosti a právě tyto roční resumé jsou pro to ideální. Nebudu to dále okecávat a raději začnu.

Continue reading

Ano, už i já mikrobloguju. Dříve jsem k tomu měl docela odmítavý postoj a přišlo mi to jako zbytečná ztráta času. O mikroblogování jsem se začal zajímat až poté, co jsem začal číst mikropříspěvky v RSS zdroji od Carnera. Uvědomil jsem si totiž, že mikroblog nemusí byt jen shromaždiště „sraček“, tak jak jsem si předtím myslel, ale že člověku může dodat mnohdy zajímavé informace. Ona stručnost Twitteru, která mi předtím připadala strašně omezující, se mi dnes hodně zamlouvá. Nemusím pročítat sáhodlouhé články jen proto, abych se dozvěděl, že třeba vyšla nová verze nějakého programu. Stručné a jasné – tak se mi to líbí.

Vzhledem k tomu, že dnes už se na ICQ (můj bývalý hlavní komunikační kanál) moc neukazuju, začínám přemýšlet o využití Twitteru jako hlavního komunikačního kanálu. Proč? Instant Messaging (IM) je dneska hodně rozšířený a spousta lidí si bez něj nedokážou představit život. Když jsem analyzoval mé používání IM, zjistil jsem znepokojivý fakt. I přesto, že mám málo kontaktů jsem byl často kontaktován – a to většinou z důvodu, že si někdo chtěl prostě pokecat. Bohužel nejsem žena ani počítač, tudíž neovládám tajemství multitaskingu. To znamená, že pokud si s někým píšu, zabere to často 100% mé mozkové kapacity. A když se třeba na mě vrhnou dva a více lidí, jsem už totálně vyřízený.

Twitter nabízí tu výhodu, že člověk vlastně vypouští jakýsi „broadcast“. Na zprávu může zareagovat každý, koho nějak zaujala a naopak ten, koho zpráva nezajímá ji může snadno ignorovat. Na IM pokud vám někdo napíše a jste online, čeká se od vás, že odpovíte. Začít rozhovor na IM může být zrádné, protože se to může protáhnout na dobu delší, než jste čekali. Naopak u Twitteru odpovídáte tehdy, až máte čas.

Možná je to tím, že nemám moc potřebu komunikovat s lidma, ale osobně se mi styl komunikace na Twitteru zamlouvá více, než u klasických IM. Samozřejmě, že jsou případy kdy je IM lepší řešení, ale nechci zabíjet většinu času „tlacháním o ničem“.

Nakonec musím poznamenat, že nejlepší komunikační kanál je někde v příjemné hospůdce. Tam totiž sedíte za účelem komunikace a neděláte u toho dalších X věcí. Takové posezení v hospůdce nemůže žádný Twitter, IM, email ani telefon nahradit

Tak dneska došla řada i na mně. Řeťezovka na téma „Co bych udělal s milionem“ právě dorazila i ke mně a to díky Přemkovi. Tato řetězovka se rozšířila rychle na spoustu blogů a bohužel jsem neměl šanci číst všechny názory. Snad mi tu řetězovku nepředával už předtím někdo jiný

Názory na to, jak naložit s milionem se hodně různí. Většinou se mluví o investování, o kupování techniky, aut, dovolené atd. Přemkův článek se odlišoval od těch ostatních už jen tím názvem. Ze všech těch milionových článku mě právě jeho zaujal nejvíce. Ale teď už přejdu právě k tomu, na co jste jistě všichni zvědaví. Jak bych s milionem naložil já?

Mám milion, co dál?

První věc co bych udělal by byla výpověď. To bych vyřídil hned v tom momentě, kdy bych zjistil že mám na kontě milion. Peníze by mi byly k ničemu, kdybych neměl čas je zužitkovat.

Investice

Investování peněz například do pozemků se objevilo v několika článcích. Taky jsem o tom nejdříve přemýšlel, ale teď vím, že je to hloupost. Milion je prostě málo a na nějaké pořádné a výhodné investování to zkrátka není. Do čeho bych tedy ty peníze investoval?

Do vzdělání. Nemyslím tím teď vysoké školy, kde bych ztrácel roky svého života učením se spousty nepotřebného balastu. Jak jsem již psal, v práci bych podal výpověď. Měl bych tedy spoustu času na zlepšování a prohlubování mých znalostí. 300 000 Kč by tedy šlo na různé školení, kurzy a pokud by něco zbylo tak i do nějakých těch mezinárodně uznávaných certifikátů. Pracoval bych na znalostech Javy, OOP, UML, databází a taky dovednosti dorozumívat se Anglicky.

Ostatní náklady

Toto studijní období by zabralo minimálně půl roku (půl roku bez práce – bez příjmů), ale pravděpodobněji tak rok, takže z milionu musím odečíst takových 250 000 Kč na vyžití (bydlení, jídlo a další nezbytnosti). Dalších 150 000 Kč bych věnoval rodičům, vím že by se jim teď dost hodily.

Velkolepé finále

Zbývá mi přesně 300 000 Kč. V této době bych již měl spoustu znalostí z oblasti, která mě zajímá a minimálně dva projekty za sebou. Sbalil bych si zavazadla a jel bych hledat štěstí do zahraničí. Celkem lákavě mi připadá Anglie a USA (hlavně Florida, tedy jen když tam nejsou ty hurikány ). Nejde o to, že tam budu mít mnohem lepší plat než tady v ČR. Jde o to poznat něco nového, dokud jsem ještě mladý a nejsem zde nijak vázaný.

Chci se také seznámit se spoustou profesionálu, od kterých bych se mohl učit. Chci mít možnost pracovat na zajímavých projektech po celém světě. Chci žít pro to, co mě baví a ne žít jen pro peníze. Nepotřebuju neustále utrácet spoustu peněz na nejmodernější vybavení a zvedat si tím ego, i přesto že mě tyhle technické věci zajímají. Mnohem lépe se budu cítit, když budu vědět, že jsem vytvořil něco, co přináší lidem užitek.

Takže to bude taková cesta od neznámého začátečníka po (doufám) známého profesionála.

A co charita?

Máte pravdu, o té jsem ještě nepsal. Nicméně nijak bych to nehrotil, neposlal bych žádnou závratnou částku z milionu charitě. Místo toho bych z peněz na vyžití pravidelně přispíval nějaké charitativní organizaci. K tomu se odhodlávám již delší dobu, nicméně pořád ještě hledám vhodnou organizaci. Tímto Vás, čtenáře tohoto blogu, žádám, aby jste mi v komentářích napsali nějaký tip na nějakou tu oganizaci, které byste přispívali třeba vy. Budu rád za všechny nápady.

Jde se dále

Tak a teď bych měl tuto řetězovku přeposlat někomu jinému. Dlouho jsem přemýšlel, kdo bude ten „šťastlivec“, ale ted vím jistě, že pokud bych chtěl od někoho vědět jak by vynaložil s milionem, byl by to hlavně Carnero. Pokud jsi tedy dočetl až sem a budeš mít zájem o článek na toto téma, rád si ho přečtu